A viete že mi je to už vcelku jedno?

Logickou analýzou dojdete k záveru, že sú len dve cesty:

1.) Snažiť sa zubami-nechtami udržať štát schopným splácať úroky, tj. znižovaním deficitu spomaliť rast štátneho dlhu ( zastaviťsa už nedá ). Je to cesta dočasná, raz do bodu platobnej neschopnosti aj tak dospejeme, táto cesta to len odďaľuje a predlžuje agóniu za cenu ďaľšieho ožobračovania ľudí a šponovania sociálneho napatia.

2.) Vykašľať sa na to a nechať tomu voľný priebeh. Čím viac štátov do toho spadne, tým bude vyššia pravdepodobnosť, že sa to všetko zrúti ako domček z kariet, ovčania spadnú tlamou na dno a možno im konečne dojde, že bez ich zásahu sa systém nezmení.

Tento systém može totiž vďaka reštruktualizáciám dlhov fungovať ešte pár rokov. Mohol by vlastne donekonečna, lenže vynútené škrty, zvyšovanie daní, nezamestnanosť, bobtnanie sociálneho systému a slabé výkony ekonomiky privedú postupne aj strednú vrstvu na pokraj existenčných možností. Pomaly sa dostaneme do situácie, ktorá može prerásť v nezvládnuteľnú.

Když o tom hlasuje náš Parlament,

tak mi tvrzení  "o nás bez nás" přijde poměrně odvážné. Asi moc nechápete, co je primární právo EU a jak se tvoří.

Re: Když o tom hlasuje náš Parlament,

Doplňuji článek: měl jsem na mysli, že takové zásadní dokumenty, jako byla Lisabonská smlouva a i tento současný dodatek se měly odhlasovat v referendu. A to "o nás bez nás" platí pro tu neuvěřitelnou tichost, v jaké se podobná vážná rozhodnutí v našem parlamentě běžně dělají. A primární právo v EU? To je samozřejmě právo politiků a nikoliv občanů EU.

Doufám, že si alespoň u tohoto článku čtenáři v rámci svobody projevu o zmíněném dodatku podiskutují. Pokud ovšem budou mít v této okurkové sezóně na to náladu. Jan Bílek, autor.