Naši politici, zákonodárci a reformátoři všeho druhu se potýkají s železnou koulí na noze státního rozpočtu zvanou důchodci znovu a znovu a stále neúspěšně.
Jiné civilizované státy na tom nejsou o nic lépe, ve stejné pasti se zmítá Německo a ani často zmiňovaný švédský model není nic zázračného.
Státem vyplácená penze je výplod moderních snah bránit občanskou společnost před sociálním chaosem. Jestliže se dnes potýkáme neúspěšně s existencí pár tisíc bezdomovců, žebráků a loupících chudých, asi bychom se nevypořádali s tlupami zestárlých obyvatel bez stálého příjmu, kteří by se nepochybně věnovali rabování skladů potravin ve snaze uhájit holý život.
S ohledem na obecnou nezodpovědnost panující v naší populaci je nutné, že po většinu života musí každý zaměstnaný občan odevzdávat povinně do státní kasy značnou část svého výdělku pod záminkou sociálního pojištění, které ale žádným pojištěním není, protože se tyto vybrané peníze okamžitě používají pro výplatu důchodů. Nelze přitom přistoupit na praxi, že by si každý občan místo toho zcela dobrovolně během svého života ukládal jisté částky na účet ve státem garantované bance, která by je zhodnocovala alespoň do výše skutečné inflace. Většina lidí by totiž nespořila prakticky nic, protože něco jako odpovědnost za svůj budoucí život je pro ně mimo jejich hranici pudu sebezáchovy.
Proto je nutné, aby každému z nás byly tyto prostředky odebírány násilím, které navozuje v řadě svobodomyslných občanech pocit života v otroctví. Ovšem zapojení se do moderní "civilizované" společnosti jako námezdní síla není nic jiného, než jistá forma dobrovolného otroctví. Většina lidí "chodí" do práce, protože musí, protože chápou, že by jinak v krátké době buď zašli hlady nebo by se museli dát na dráhu zločinu. Povinnost pracovat jsme ale v naší nové demokratické společnosti zrušili stejně jako stíhání příživníků. To jisté nemalé části občanů vyhovuje a tak kradou, loupí, přepadají banky. Žijí tak svobodněji než "ostatní pitomci, co denně zařezávají někde ve fabrice", nežijí přitom v hrozných obavách z případného života ve vězení, protože ta naše současná "nápravná zařízení" se spíše podobají domům péče o bezmocné či spíše nesvéprávné občany.
Těm odpovědnějším z vás mohu doporučit následující: nespoléhejte na státní systém důchodového zabezpečení a dělejte všechno pro to, abyste do tohoto "průběžného" systému odváděli co nejméně. Snažte si přitom vytvořit finanční rezervu pro dobu, kdy vás pro vyšší věk vysypou ze zaměstnání nebo zkrachujete ve svém podnikání či vypadnete z koloběhu vydělávání peněz pro nemoc. Je jedno, jak si takovou finanční rezervu vytvoříte. Můžete prostě spořit v nějaké důvěryhodné - například švýcarské - bance, nebo investovat do výstavby bytu či domu, který budete pronajímat, případně budete postupně nakupovat zlaté pruty, šperky nebo akcie Microsoftu. V každém případě mějte ale jasný plán, jak se v případě nouze dostanete k hotovým penězům. Skoro se jako nejlepší jeví nákup drobných starožitností, jejichž ceny budou nepřetržitě stoupat a není žádným problémem je rychle prodat těm, kteří si teprve takovou životní rezervu vytvářejí. Hlavně neváhejte a začněte. Protože staroba se k vám blíží nezadržitelně i ve věku kolem dvaceti let.
Kdybyste se na sklonku života snad přesto ocitli v absolutní bídě někde na ulici, pak se vypravte třeba do poslanecké sněmovny, vyberte si tam nějakého politika slabší konstituce a pořádně si ho podejte klackem. Proč politika? Inu, za napadení spoluobčana se statutem veřejného činitele vám soud vyměří delší pobyt. V krátké chvíli se ocitnete v teple, s pravidelnou stravou a slušnou lékařskou péčí. Umístí vás jako zločineckou prvničku do té nejnižší nápravné skupiny. V klidu budete moci začít třeba malovat obrazy nebo psát vlastní paměti, prostě něco z toho, na co jste celý život neměli čas. Koneckonců i pan bývalý prezident Havel si ten pravidelný a bezstarostný život v base pochvaloval. Takže se není čeho bát. Hleďte proto do své budoucnost s optimismem, ať už ti naši milí zákonodárci vymyslí cokoliv.
